Když muž začne psát deníček, jde do tuhého. Sdělit své pocity jde přece i někomu blízkému, komu důvěřuje. Ano, komu důvěřuji a je blízká osoba? Blízkých osob napočítám na prstech jedné ruky. Mí rodiče jsou jedni z nich. Ale copak těm se můžu svěřit o tom, že hledání lásky mě trápí a samota je pro mě utrpení? Jako muž mám jistou hrdost. Blízký kamarád je popravdě jen jeden ale potkám se s ním pouze párkrát za rok. A ten zbytek jsou kamarádi různého stupně kamarádství, se kterýma se dá diskutovat o všem možném, jen ne o osobních záležitostech. A být milován a držet milovanou osobu v náručí, líbat ji na její ústa, to mi sakra chybí.
Proč je ten chlap tak ublížený? Ano, byl jsem opuštěn po mnoha letech soužití s partnerkou, kterou jsem velmi miloval. Avšak cítila, že jí to nedávám dostatečně najevo. V tom jí dávám za pravdu. Mohl jsem pro náš vztah pracovat více. Mám tu vadu, že po letech má viditelná zamilovanost mizí. Ten chlap uvnitř ale stále miluje a má rád.
Deprese. To slovo nenávidím a přesto mám občas pocit, že jí podléhám. Naštěstí je pro mne hlavní vzpruhou hudba. Všech druhů a žánrů. Hudba, ta mocná čarodějka. Někdy rozradostní, někdy přinese pocit stesku, ale vždy odlehčí mým chmurám.
Tento první článeček osvětluje proč jsem zakládal tento svůj blog - deníček losera z Pardubic. Pokud mne někdo bude sledovat, budu rád za jakýkoliv komentář, či feedback. Dalšímy příspěvky se budu snažit zachytit své aktuální rozpoložení a názory. (A kdybych přestal psát, znamená to, že svůj čas věnuji své nové partnerce/přítelkyni/snoubence/manželce.)
2024 ©